Pro začátek

Jsme čtyři. Maruška, Marek, Noemi a Miriam.
Poslední dobou se u nás doma, v našem prostoru i v našich myslích odehrávají různorodé změny. Člověk si myslí, že tak nějak ví, jak ten život funguje. Časem se ale může ukázat, že to, co se od něj očekává, vlastně není úplně tím, co by sám chtěl. Řekla bych, že takový urychlovač tohoto prozření jsou děti. Něž máme děti, tak jde vlastně "jenom" o nás. A jelikož nás většinou nikdo moc neučil skutečné zodpovědnosti, stačí se jen tak nějak poflakovat a jet v zajetých kolejích. (Alespoň takhle nějak jsem to zhruba měla já.) Pak ale příjdou ty malé bytosti, kterým máme právě MY ukazovat tu cestu a to právě tím, jak se sami chováme a jednáme. Není totiž nic nového, že se děti učí nápodobou (napodobují i naše slova a výrazy obličeje, takže doporučuju se naučit ovládat :-) )
Tak to bychom měli. Stačí se "jen" začít ovládat. Žít vědomě a dětem dát ten správný příklad. Jak jednoduché. No jenže jen co se zorientujeme sami v sobě a v tom, že vůbec jsme rodiči, má dětem, dle společenských očekávání, nastat nástup do předškolních a vzdělávacích institucí. Argumenty proč je tento krok nanejvýš vhodný jsou působivé. Naše mozky a zkušenost jasně říká ANO. Nám doma se ale do toho jasného "ano" vkradl i nějaký ten pocit. Možná pocit vlastní úzkosti z dětství, když nás paní učitelka poprvé (a zdaleka ne naposled) nazvala tou šikovnou holčičkou, nebo tím zlobivým klukem.
Nebylo by bývalo vzniku úžasné alternativní Montessori školky a školy přímo u nás ve městě, přímo v dobu kdy naše starší dcera měla nastoupit do školky, bývali bychom zřejmě k domácí "škole" a společnému žití i mimo očekávání a zvyklosti dospěli dříve. Situace nám ale nabídla tuto zkušenost a myslím, že se i díky ní mohl vůbec ten převrat v mé mysli stát.
Když to vyprávění poněkud posunu (možná se k tomu někdy zase vrátím), naše Noemi je zapsaná školačka v první třídě ve škole s Montessori metodikou a projektovým vyučováním, s tím, že dva dny v týdnu chodí do školy a zbytek času trávíme doma. Zodpovědnost neseme za určitou část předmětů, i když samozřejmě doma děláme všechno, co je zrovna středem zájmu. Mladší Miriam je teď čerstvě odhlášená ze školky a tráví čas výhradně s námi.
Je to pro mě zatím téměř neobjevený terén. Snažíme se zorientovat v čase i prostoru. V povinnostech a radostech. Učíme se toho opravdu hodně a to především o nás samotných a od sebe navzájem.

Tenhle blog zakládám proto, že jsem sama moc inspirací na jednoduché činnosti a zajímavé nápady v rámci domácího vzdělávání nenašla - alespoň ne v češtině. Dalším důvodem je moje obliba v zápiscích a návratům k již udělanému. Nemám na sebe žádné spisovatelské nároky, spíše bych ráda vytvořila jakýsi "deník" činností a možná i různých zamyšlení.